Neplánovaná povídka 7. část
Včera v 22:13 | Trouba/Reizo
|
Povídky
Ano ano.. druhá část *či kapitolka* je na vás jak tomu říkáte...
Přeji příjemné čtení...
...
Překvapeně jsem zamrkal. Ale líbit jsem si to opravdu nenechal.
Pravou ruku jsem mu položil na hrudník a natáhl ji proti němu, díky tomu jsem se od něj odtáhl…
"Prosím, dej mi ty boxerky…"
"Ale mně se takhle líbíš nejvíc…" Řekl s úlisným úsměvem, který se mu předchýlí rozlil po tváři.
"A mně se nelíbí tvůj hladový pohled…!"
Řekl jsem rychle, vyplázl jsem na něj jazyk.
Vytrhl mu boxerky a kraťasy z ruky a přeběhl na druhý konec místnosti, kde jsem se oblékl.
"Kde najdu tričko?..." Ozval jsem se už do půl těla oblečený…
"Neber si ho!"
"Dobrá najdu si ho sám…" Řek jsem provokativně a začal pobíhat po místnosti.
"Na to zapomeň! Řekl jsem >>Neber si ho! <<." Zněl trochu popuzeně.
Já na něj jen vyplázl jazyk a pokračoval v hledání.
"Takže ty nebudeš poslouchat?" Otázal se výhružně.
"Jen odmítám po domě běhat polonahý." Řekl jsem jako by se nic nedělo.
"Dobře… Když nechceš poslouchat, neposlouchej… Ale pamatuj si, že trest tě nemine.
A do oběda máme ještě dost času…" Konstatoval až moc klidně.
Zarazil jsem se… Sklopil jsem hlavu a usedl do jednoho kouta.
Malíčkem jsem se opatrně píchl do oka a zcela záměrně nechával stékat slzy po mých bledých tvářích.
"Nebreč…"
"A co když budu…" Zafňukal jsem tiše.
"Tak tě tu nechám…"
"A co já s tím… Stejně nemám kam jít…" Byl jsem na něj nepříjemný, ale on se taky nechoval o moc líp.
"Dobrá, až se vybrečíš, budu tě očekávat na zahradě." Zněl povýšeně.
A po těchto slovech odešel.
Ještě chvíli jsem dělal, že brečím, pro případ, že by se náhodou vrátil.
Pak jsem se zvedl. Když jsem tu pobíhal, trochu mne zarazilo,
že jsem narazil i na dámské oblečení a šicí stroj.
Vzal jsem si líčení… >>Ano, líčím se… Vadí vám to snad? << …nalíčil jsem se.
Vzal jsem si na sebe černobílé, řasené minišaty.
Když jsem byl konečně hotov, zamířil jsem ven… Vyšel jsem do chodby.
"A kudy teď?" Řekl jsem do tiché tmy…
A z ničeho nic se vedle mě objevil jakýsi chlápek… jenž měl být asi nějaký sluha.
"Za mnou pane." Poznal jsem, že je to sluha, podle toho jak se mnou mluvil… povýšeně a arogantně.
Po výzvě vyřčené směrem k mé osobě se rozešel chodbou a já se raději urychleně vydal za ním.
Šli už jsme dobrých deset minut, když se náhle zastavil před obrovskými dveřmi.
"Za těmito dveřmi se rozkládá zahrada." Pravil a vypařil se stejně rychle, jako se objevil.
Otevřel jsem tedy ty obrovský, těžký, dubový dveře.
A přede mnou se objevila velká
>>Velká je příliš slabé slovo…Ale ohromná používám moc často. << zahrada.
Tedy spíše parčík udělán podle klasické japonské zahrady.
Zahlédl jsem altánek a v něm postavu dívající se opačným směrem.
Vydal jsem se po můstcích za onou postavou.
Tak co myslíte... Jaký bude Ameho trest?...
Neplánovaná povídka 6. část
Včera v 22:04 | Trouba/Reizo
|
Povídky
Tak konečně je po zarachu...A hned přidáváme dvě nové kapitolky... Snad se budou líbit.
...
Zase mne chytl kolem pasu. Podíval jsem se na něj.
"Jsi tak poslušný… jednou by ti to mohlo ublížit." Smutně se usmál a ruku sundal.
Nic jsem mu neřekl. Nic jsem s tím nemohl dělat.
Najednou se zastavil a otevřel, ohromné, železné, dveře.
Na chvíli mne oslepilo náhlé světlo.
"Tak toto je teď tvůj pokoj." Konstatoval a já zapomněl dýchat.
Naskytl se mi pohled na obrovskou místnost. Měla okna od stropu až k podlaze.
A byla k ní i koupelna, mimochodem kompletně zrcadlová.
Už jsem tušil z jakého zrcadla je, ale bylo mi to jedno.
Celá ta, nádherná, obrovská, místnost byla zařízena v gothickém stylu.
Nejvíc mne dostala ohromná poste, do které by se vešli minimálně tři lidé.
Měla černá nebesa sepnutá po stranách, rudě povlečenou peřinu a polštář, a sněhobílé prostěradlo.
První co mne napadlo udělat, a taky jsem udělal, bylo, že jsem doslova skočil do oné postele.
Jen se zasmál. "Ta jsi i rychlík." Okamžitě jsem zrudl.
"Zvedni se, ukážu ti šatnu."
"Nechtěl jsi říct, šatní skříň?" Zeptal jsem se trochu zaraženě.
"Ne… nechtěl." Chytl mne za rukáv a táhl mě kousek dál po chodbě.
Pak se zastavil a otevřel opět železné dveře, sice byly o dost menší než ty předtím,
Ale za nimi se skrývala ještě větší místnost, než ve které jsme se předtím nacházeli.
Tato místnost mi připomínala obchod s oblečením.
Asi né jen s oblečením. Připomínala mi obchod nejspíše vším,
opravdu bylo tady oblečení, boty, kabelky, líčení, šperky, ale i pracovní oděvy atd.
"Tak toto je má soukromá šatna." Usmál se. Nechápavě jsem se na něj podíval.
"Ostatní hračky měly jinou… šatnu…" Řekl jako by se nechumelilo.
"Můžeš si tu brát, co chceš."
"O-o-opravdu?" Zeptal jsem se, a znovu se nevěřícně rozhlédl.
"Opravdu, sundej si to!" Řekl, ukázal na kousky hadru a odešel kamsi do místnosti.
"Máš raději džíny dlouhé nebo krátké a tmavší či světlejší?" Zavolal ještě.
Učinil jsem, jak řekl.
"Tmavší, úplejší a délka je mi jedno." Zavolal jsem nazpátek.
Po chvilce přišel s černými, úplými, otrhanými kraťasy a klasicky úplými, tmavými džíny.
Zastavil se přede mnou a prohlédl si mou postavu.
Pod jeho pohledem jsem rudl.
"Tvoje postava je přímo andělská." Řekl s úsměvem od ucha k uchu.
"Um… mohl bych si vzít ty spodky?" Měl v ruce s kraťasy a kalhoty i boxerky.
Zajímalo by mne, jak zjistil, že nosím zrovna boxerky…
Úlisně se usmál. "Si je vem…" Řekl provokativně.
Natáhl jsem se tedy pro ně a on je zvedl nad hlavu.
Zamračil jsem se na něj a opět se pro ně natáhl.
On se jen usmál a zvedl je ještě výše.
Chytl jsem se tedy jeho ramena, stoupl si na špičky a on svou ruku s boxerkami úplně natáhl.
Mám ho plný zuby… Pořád se jen přiblble usmívá a já tu ze sebe dělám blázna.
Ale ty boxerky chci, nehodlám tu být nahý…
A tak jsem začal poskakovat.
Když tu mi došlo, že se o něj nahý otírám…
"Héj!" Obořil jsem se na něj naštvaně.
Asi mě moc nevnímal, nebo dělal, že nevnímá…
A tak jsem se na něj vrhnul, ale povalit se mi ho nepovedlo.
Udělal jsem totiž chybu… Pootevřel jsem při skoku ústa a on mé chyby samozřejmě musel využít.
Chytl mne za ramena a políbil mě.
Tak co... Víte už co budete dělat až vystudujete? Pokud už pracujete... Baví vás vaše práce?...
I sladkosti mají city
1. května 2012 v 20:50 | Trouba
|
Moje tvorba - Psaná ♥
Zdar lidi napsala jsem vám kraťoučkou povídku k tématu týdne.
Věřím že se vám zalíbí, teď se tu bohužel stoprocentně do pátku neoběvím.
Tak se ztím mějte a sladkosti jeste.
Vaši T.R.
Utíkat?... A nač?... Je to přece zbytečné...
23. dubna 2012 v 20:33 | T.R.
|
Mé dojmy ze dne...
Madam Minulost mne pronásleduje pořád, občas ji obímám a pláču...
Jindy jí proklínám a snažím se jí zbavit...
Vždy na ni nakonec pohlédnu a masku nezájmu nasadím...
Pomáhá mi, ale zároveň mne zraňuje.
Snažím se před ní utéci, ale nakonec se k ní stejně se svěšenou hlavou vrátím.
Často se mi vysmívá do tváře, ale občas mne i příjemně obejme.
Občas je tím nejhezčím, ale většinou mne právě tou příjemnou stranou nejvíce raní.
Je pořád se mnou...
Ať se stane cokoliv vždy tu bude, aby mi podkopla nohy a pak pomohla znovu vstát...
Aby mne mohla po vlasek pohladit a pak tiše hrdlo podřezat.
Nikam se jí neschovám.
Když už mám pocit, že se jí ztrácím z dohledu objeví se těsně po mém boku...
Když se o ní potřebuju opřít je tu pro mne, ale záhy poodstoupí a já upadnu.
Když mne raní ona obrní mne to pře ránami celého světa.
A proto jsem se naučila s ní žít v souladu.
Aby mne mohl pohladit, aby mne mohla bít.
A já abych se díky ní dostala co nejdál...
Abych toho zažila co nejvíc...
Abych vydržela cokoliv...
Právě proto před n už neutíkám, právě roto ji už kráčím věrně po boku... ... ...
Doufám, že vás tento článek nepřivede do příliš chmurné nálady...
Ale doufám, že si z něj ponesete uvnitř sebe nějakou hlubší myšlenku...
Zatím se mějte vaši T.R.
Zase tady...Ale na jak dlouho?...
23. dubna 2012 v 17:31 | Více méně Reizo
|
Mé dojmy ze dne...
Čus lidi... Já vím nejsem zrovna dvakrát moc ktivní, ale času není na zbyt... Budu se snažit tu dát co nejdřív pokráčko neplánovaný, už ho mám skoro přepsaný...
Nepodstatné info: (Byla jsem nemocná, a tak si říkáte "To měla dost čsu sem psát..." Ne neměla jsem skoro žádný čas... Naše rodinka totiž onemocněla celá a tím pádem jsem se o brášky musela dvakrát více starat... Ale nestěžuju si... Jo a Yuri-chan Opravdu promiň, ale prostě nevim kdy to sem zvládnu dát...Sorry...
Lidičky mám pár zajímavejch věcí... Někteří o některých ví...
Takže jako první se zmíním o hudbě...
Ano...Hudby není nikdy dost a u metalu to platí dvojnásob...
Našla jsem si rádio v kterym hraje jen a pouze hudba....
žádný reklamy ani slogany ani vtipný kecy, jen čistá hudba...
Ano a né jen tak nějaká hudba, ale převážně metalová hudba...
K úžasnosti ještě dodávám nenajdete zde žádnej přeslazenej popík
ani "rozumný" hip hop či rap....:PP
Nejspíše je toto rádio naladitelné jen přes internet, ale to mi nebrání ho poslouchat :)
Název rádia zní: Radio Gothic
Zde se do tohoto rádia můžete zaposlouchat -> Play
(Děkujeme Jeffreemu za užasné zpříjemnění dne jeho (ne)Vkusem :))
Jako další navinku chci říct...
Skvělá Yuri-chan má blog! Ano nekecám...
Tady můžete shlýdnout -> Yuri-chan
Co dalšího vám říci...No to vlastně nevím...
Možná jen, Včeli Anonymního přítele zasáhlo, že si o něm myslíš, že je já...
Tvrdí, že je prý mnohem hezčí a míň agresivní... (*Tss, já agresivní... NIKDY! :P *)
A mám ti viřídit, že ho velmi mrzí, že mu to nedokážeš napsat naplno...
Měla by jsi mu říkat co si o něm myslíš třeba na blog
a né o tom debatovat s lidma ve škole...
Co ještě víc vám říct...
Už asi nic...
Nevím co říct...
Už dochází mi vzduch z plic...
Zatím se mějte drazí.... *Snad ne zesnulí...*
Máme vás rádi... vaši T.R.
A jsou tu... Velikonoce :O
9. dubna 2012 v 9:52 | Trouba
|
Mé dojmy ze dne...
Tak a jsou tu velikonoce
U dívek velmi obávaný svátek...
Já osobně už jsem vypráskána... Byla jsem probuzena, ale letos ušetřena od vody.
Docela by ne zajímalo jestli se ještě najdou poctivci kteří chodí alespoň na známé...
Myslím tím převážně chlapca a muže... Tak co chodíte s pomláskou hoši?
Děvčata která z vás už taky dneska dostala karabáčem?
A která se bránila?
Já teda ano a málem jsem jim zlomila tu jejich pomlásku...:D
No jo na mne si nepřídou...:P
Kterou z vás děvčat napadlo je polít vodou? :D
A chlapci nenapadlo si a děvčata vzít místo pomlásky třeba jalovec?
Bolí to jako čert, dostat mokrým jaovcem přes holé nohy, to bych vám mohla vyprávět.
Další otázka na kluky políváte děvčata vodou jen dacentně nebo je pořádně smočíte?
Jak už jsem říkala, na mne letos vodou ušetřili, asi jim to na mne příjde zbytečné...
Protože by byli víc mokří než já. :D :P
Slyšela jsem klepy o tom, že když je přestupný rok tak chodí děvčata na chlapce.
Nic proti nikomu nemám, ale připadá mi to jako pěkná hloupost.
U nás na vesnici, kde jsem před ještě čtyřmi lety žila, byla tradice...
že chlapci chodili na velikonoční pondělí a děvčata m to oplácela v úterý.
Nestyďte se na napište...
Jak to chodí u vás?
S velikonočním pozdravem se loučí vaši T.R.
Neplánovaná povídka 5. část
7. dubna 2012 v 12:11 | Trouba
|
Povídky
Tak opět po dlouhé době... Tak další dílek je na světě
a když budete mít štěstí tak se ještě dnes sem dám i šestou část :)
...
Netuším, jak dlouho jsme jeli, ale jakmile jsem otevřel oči, vypnul se motor.
"Dobré ráno." Usmál se na mne Enma.
"Um… omlouvám se, neměl bych si dovolit takhle usnout." Řekl jsem s pokorně sklopenou hlavou.
"To je v pořádku, asi jsi byl unavený po brzkém vstávání." Řekl, jako by věděl…
"Už jsme u vás?" Otázal jsem se a hned jsem se rozpačitě opravil. "Teda… U tebe?"
"Ano, vystup…" Jen se nad mou rozpačitostí pousmál.
Na rozdíl od Aka mi připadal příjemnější a o dost mladší.
Procházeli jsme domem, tedy spíše sídlem.
Z ničeho nic mne napadla další otázka a bez váhání jsem ji vyřkl. "Enmo, kolik ti vlastně je?"
Zarazil se… "Kolik je tobě?" Odpověděl… Teda spíše neodpověděl, spíše se mimo vděk zeptal.
"Mně je sedmnáct." Poslušně jsem odpověděl.
"Tak…" Začal a já našpicoval uši.
"Přičti dvacet, vynásob deseti, nakonec od toho odečti tři-sta-čtyřicet-devět a dovíš se kolik mi je."
Potutelně se usmál. Celou dobu co to říkal, jsem si to rovnou počítal.
A jen co to dořekl, jsem na něj vyhrkl… "Takže ti je dvacet-tři?" také s úsměvem.
Začal se smát. "Ne… je mi jedna-dvacet."
Trochu jsem posmutněl a zadíval se do země. Pak mi ale došlo jak moc je mladý a prudce jsem zvedl hlavu.
"Vím, že je to neslušné, ale kolik je panu Akuovi?"
Zase se usmál. "Proč se ptáš?"
"No… Přišli jste mi jako dobří přátelé…" Byl jsem tak upřímný,
tak přirozený až jsem se styděl a mimo vděk zčervenal.
"Na světě je o dvacet dva let déle než já." Řekl vyrovnaně.
"Takže…" Zamyslel jsem se. "Je mu čtyřicet-tři?"
"Ano." Usmál se.
"To je zvláštní." Konstatoval jsem a zadíval se na obraz na zdi.
"Co?… Ten obraz nebo naše přátelství?" Otázal se jako by nic a postavil se vedle mne.
"Obojí." Vydechl jsem zasněně.
Z obrazu mne pozorovala kostra člověka s půlkou srdce živou a půlkou železnou.
Natahovala, jakoby, po mně ruku.
"To je jen umělecký obraz." Řekl a vzápětí jsem ucítil na tváři jeho pohled.
Kostra vypadala hrozně smutná a chvíli se mi zdálo,
že se jí z prázdných očí hrnou slzy. Najednou jsem ucítil kolem pasu něčí ruku.
Prudce jsem sebou cuknul, a když mi došlo, čí byla,
poodstoupil jsem a zadíval se na Enmu z po vzdálí.
"Neboj, já nekoušu." Usmál se na mne.
"Omlouvám se." Řekl jsem při vzpomínce na svou roli a přistoupil jsem k němu, s pohledem upřeným do země.
Chytl mne za bradu a tím mne donutil se mu podívat do očí.
"Dám ti volnosti dostatek, ale nikdy nezapomínej na svou roli." Řekl rádoby výhružně
a pak mu po tváři přeběhl ďábelský úsměv. Přísahal bych, že měl v očích na moment plamínky.
Nasadil jsem přívětivý kamenný výraz, alá -Poslušný pejsek- .
"Pojď, ukáži ti tvůj pokoj."
"M-můj pokoj?"
Nevinně se usmál. "Pokoj pro hračky."
Kývl jsem a poslušně se za ním vydal.
Tak snad se vám to bude líbit... Příjemné čtení.
Nápady...a...Lenost
1. dubna 2012 v 22:05 | Trouba
|
Mé dojmy ze dne...
Takže... Máme spousty nápadů... Ale čím začít?...
Chci sem dát několik fotek...
No několik... Více fotek...
Ale nechce se mi je zmešovat...
Jo, jo lenost je svině...
MIMO TÉMA: Kdo sleduje (česky:) Simsnovy? Já...
Chtěla bych vám připomneout sobotní díl z primy cool...
Bez výchovy tělesné,
fyzička nám poklesne.
Bez hudby a kreslení,
vyrostou z nás kreténi.
(Omluvám se pokud je to mírně pozmněněné, nemám úplně perfektní paměť.)
Tak co?... Viděli jste...a slyšeli? Co si o jejich stávce myslíte?... Byla správná?...
Zase vám sem dám jedno dílko... Mé dílko...
Je to uprava fotky...(počítačová)
Teda spíše jejího okolí...
No... Však vidíte sami...
Chtšli bychom vás požádat o názor na toto dílko...
Předem moc děkujeme za dobré i špatné ohlasy vaši R.T.
Jsme Zpět... ...Neplánovaná povídka 4. část
1. dubna 2012 v 14:46 | Trouba
|
Povídky
Ano...Nebyli jsme tady dlouho...Ale opět jsme se vrátili... Nebojte nezapomínáme na vás :)
Máme pro vás spoustu zpráv noviek a mnoho dalšího...
Ale jako první věc sem přidáme další část Neplánované povídky...
Otevřel dveře.
"Pojď pan Aku tě očekává." Vyzval mne dovnitř.
Zase jsem se ocitl v oné kanceláři. Za stolem seděl pan Aku a na opěradle křesla naproti…
"Kdo to je?" Jakmile jsem to vyslovil, došlo mi, že jsem to řekl nahlas.
Okamžitě jsem sklopil pohled, ale stál jsem rovně.
Ten chlap na křesle se zasmál. Byl mladší než Aku, nebo tak alespoň vypadal.
"Já jsem Enma." Řekl vesele, postavil se, došel až ke mně a zvedl mi bradu.
Měl zářivě zelené oči, a tak hluboký a zkoumavý pohled, ale nesměl jsem mu uhnout, to jsem věděl.
Pustil mne.
"Prověřím ho sám." Usmál se.
"Kolik? Na týden." Zeptal se, nahnul se k Akuovi a uštědřil mu hluboký pohled do očí.
"Tobě? Deset tisíc na sedm dní." Usmál se a olízl si rty.
"Dobře, uvidím, jestli za něco stojí." Usmál se Enma a napřímil se.
"Jdeme." Řekl a už odcházel. Rychle jsem ho dohnal.
"Vypadáš pěkně i ti ty hadry sluší, ale se mnou budeš chodit oblékaný jinak,
ne jako otrok, ale jako moje hračka." Doslova ďábelsky se usmál.
"Kolik ti je?" Okamžitě co jsem to dořekl, jsem sklopil hlavu, jak jen to šlo, zase dřív mluvím, než myslím.
"Promiňte hrabě Enmo." Slušně jsem se omluvil.
"Proč hrabě?" podivil se.
"Hodí se to k vám, vypadáte tak vznešeně jako hrabě." Řekl jsem a upřel jsem na něj svůj pohled.
Byl jsem s ním tak uvolněný, působil tak příjemně, cítil jsem se s ním zkrátka dobře.
Usmál se na mě. "Už jsem se lekl, že ti někdo řekl můj titul."
Místo očí jsem měl najednou dva otazníky.
Začal se smát.
"Promiň, ale vypadáš jak nakopnuté štěně." Řekl udýchaně a konečně se přestal smát.
Sice se pravda, že mé černé oči občas připomínají oči psí, ale nakopnuté štěně?! To trochu přehnal.
Před domem ve kterém jsem momentálně vlastně doma na mne čekalo překvapení.
Enma totiž vlastnil zářivě zelený Lan rover stojící před onou budovou.
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.
"Co tak koukáš?... Aha, už chápu. Doma mám ještě tři. Oranžový, žlutý a černý, ale tenhle mám nejraději."
Řekl jako by se nechumelilo.
"Um… Vím, že je to možná troufalé, ale mohl bych vám tykat,
protože tak starý, abych vám vykal, mi nepřijdete."
Podíval se na mě. V tu chvíli mne polilo horko. Pak se ale usmál.
"Proč ne, Enma" řekl, podávajíc mi napřaženou levici.
"Ame." Řekl jsem a ruku jsem stiskl.
"Enmo ty jsi levák?" Zeptal jsem se z ničeho nic, jakmile jsme nastoupili do auta.
"Ano." Řekl vyrovnaným hlasem, ale jeho výraz říkal, jak moc jsem ho tou otázkou zaskočil.
"Ame, obdivuji tě, většina těch co tam jsou, se ze začátku bála, plakala,
zkoušeli se kde jak zahalit, jakkoliv utéci a podepsali se pod nátlakem,
ale ty… Ty vše děláš dobrovolně, jestli se to tak dá nazvat… Opravdu tě velice obdivuji." Řekl a nastartoval.
"Tohle všechno dělám, protože vím, že to bráškovi pomůže." Řekl jsem mu v odpověď na nevyřčenou otázku.
Dále už byl potichu, auto se rozjelo a já pochvíli usnul, tvrdým nerušeným spánkem.
Tato část je čtvrtá a proto ji chci věnovat čtyřem lidem
Věnovaní patří: Jeffreemu, Yuri-chan, Pavlovi a Anonymnímu příteli.
Hudbě zdar a krásné prožití dne vám přejí T.R.
Neplánovaná povídka 3. část
21. března 2012 v 22:06 | Trouba
|
Povídky
Tak mám tu pro vás třetí část Neplánované povídky...
Snad se vám bude líbit :)
P.S.: *čtěte o dočtení třetí části* Ano jsme úchlní...ale nebojte nekoušem...:P
Přišel jsem tak byl to velký a pěkně zařízený pokoj se "zrcadlovými" stěnami.
"Tady je tvůj úbor." Pravil s úsměvem jeden chlap s čímsi v ruce.
Až teď jsem si uvědomil, že jsem ještě pořád nahý a že mi to v jejich blízkosti nevadí.
Vzal jsem t do ruky byl to asi dva metry dlouhý kus rudé látky.
"Můžu to i roztrhat?" Zeptal jsem se a pohlédl na Joshe.
"Můžeš s tím dělat cokoliv." Zašeptal mi do ucha, o kterého následně kousl.
Miluji styl a originalitu, a tak jsem se prošel po pokoji,
všechny jsem si pozorně prohlédl a pak jsem se usadil v koutě.
Látku jsem roztrhl na tři díly,
první a zároveň nejužší jsem si obvázal kolem krku,
druhý o kousek širší jsem si obvázal kolem levého kotníku
a třetí, zároveň nejširší jsem si uvázal kolem pasu.
Najednou se ke mně zase odněkud přimotal Josh.
"Moc pěkné, jsi originální." Úlisně se usmál. Jeho úsměv se mi absolutně, z neznámého důvodu, hnusil.
"Děkuji." Zvedl jsem se, našel jsem prázdnou židli.
Dotáhl jsem ji ke zdi, čelem k zrcadlu, způsobně jsem si sedl, narovnal se a pozoroval jsem svůj odraz.
"Jsi hezký." Zašeptal mi kdosi do ucha a prstem mi přejel po páteři.
Mlčel jsem. Nevěděl jsem kdo to je, byl skrytý za mou né malou postavou.
"A tak krásně voníš." Pořád šeptal.
Dál jsem jen tak nehybně seděl a pozoroval jsem svou postavu.
"Je tu někde nějaký Ame?" Zeptal se nahlas nějaký vysoký chlap ve dveřích.
"Já jsem Ame." Řekl jsem nahlas a postavil jsem se čelem ke dveřím.
"Pojď se mnou, shání tě pan Aku."
"Aku? Tak brzy? Vždyť je tu teprve hodinu." Šuškali si ostatní kluci.
Dělal jsem, že je neslyším a šel jsem za tím chlapem.
Došli jsme k malým dvířkům, která otevřel, vešel do místnosti, mě naznačil, abych tam počkal.
*Mezitím v místnosti:*
"Zdravím Aku, ty tu máš nového chlapce?" Zeptal se hrabě Enma
"Zdravím Enmo, ano mám, jmenuje se Ame, je tu teprve hodinu a tak jsem ho ještě nestihl prověřit."
Odpověděl mu hrdě pan Aku.
Byli to staří přátelé, i když byli tak neuvěřitelně rozdílní měli něco společného a to srdce.
Hrabě Enma totiž na střední utrpl těžkou nehodu a přišel o část srdce, jeho tělo odmítalo přístroje a tak mu umělou část dát nemohli. V tu dobu byl Aku na testech jeho těla -zdali dokáže přijmout mechanické části- .
Zjistil, že jeho tělu mechanika nevadí a tak část srdce daroval hraběti,
a darovanou část nahradil mechanickou.
Právě po této operaci se z nich stali přátelé.
"To nevadí, chci ho vidět." Usmál se hrabě Enma
"Klidně" Odpověděl pan Aku, luskl prsty a pokynul chlapovy, který se objevil v postranních dvířkách.
*Už v přítomnosti:*
Po chvíli se chlap vrátil.
"Je za dveřmi." Řekl stroze.
"Vyzvi ho dál." Řekl pan Aku.
Představuji oblíbence - Iharo
19. března 2012 v 22:01 | Trouba
|
SB
Tak jo lidi, abych dokázal že nespím napíšu tu o dalším z mých oblíbenců -A že jich je :)-
Takže dnes to bude... *Pokouší se o dramatickou mezeru :DD*
Ihí... grtuluji dneska pomučím tebe :D
Jméno blogera: Iharo Shenshi Kokoro
Naše... Ehm... -Rodina se tomu říkat nedá...- Spřízněná duše... *Našel slova*
Název blogu: zemepribehu
Já vím... opět to není nic moc originálního...
Ale jakmile si blog prohlédnete, věřím že změníte názor :)
Něco z blogu: Tak jej zabte
Tak jej zabte za to, že snil.
Tak jej zabte za to, že svůj sen žil.
Ale jak se vám tím znelíbil?
Tak jej zabte, že chtěl hudbu poslouchat.
Tak jej zabte, že se uměl smát.
Ale on vás měl opravdu rád!
Tak jej zabte! Proč vlastně ne?
Lásku on uznával! To slůvko vám neznámé.
Černá dámo vážená.
Proč jste stále zamčená?
Jen rukou kývnout a lidem hlavu ztratit.
Uzavřená do sebe, nechcete světlo pravdy zažít.
Tak jej zabte, že vás miloval.
Tak jej zabte, že lesk očí vašich znal.
V temnotě ukrývejte se dál!
Ano toto je její práce :)
Podle mne jsou v tom vidět její pocity v poslední době.
Něco o blogu z mého pohledu:
Na blogu není pravidelně...
Velmi často *"a ráda"* nosí masku úsměvu.
Nenechte se odbýt... Potřebuje čtenáře stejně jako štenáři blogy na čtení :)
Je milá a snaživá, občas otravná a časem možná nudná...
Jediné co jí chybí k doknalosti je milující postava po jejím boku...
Co si blogerka poslechne?:
Tuto písničku se spostou dalších najdete na jejím blogu. :)
Její hudební vkus není nějak zvlášť vybíravý.
Když se jí něco líbí tak to prostě poslochá a její jeno jesti je to hip hop nebo metal. :D
Pokud vás její blog zaual a chcete si ho prohlédnout není nic snažšího než kliknout na "Název blogu" :)
Zatím se mějte a hudbu poslouchejte.
Váš Trouba =3
Neplánovaná povídka 2. část
19. března 2012 v 3:17 | Trouba
|
Povídky
A tady rovnou další dílek...:DDD Snad se vám bude líbit...
...
"Dobrý den. Vy musíte být pan Fuchiki, rád vás poznávám. A toto -ukázal na mně- musí být váš syn."
"Dobrý den. Ano jsem pan Fuchiki a toto -popostrčil mě blíž k tomu chlapovy- je můj syn Ame."
Změřil jsi mně zamyšleně pohledem, z kterého mi po zádech přejížděl mráz.
"Pěkný, moc pěkný, ale je poslušný?" Otázal se a pohled přesunul k mému otci.
"Si ho vyzkoušejte sám." Řekl a ještě mi zašeptal do ucha.
"To co řekne, udělej okamžitě, protože čím víc se mu zalíbíš,
tím víc zaplatí a tím větší šanci bude mít tvůj bratr"
Díval jsem se před sebe a dělal jsem, že ho neslyším, narovnal jsem se a vyčkával je co řekne.
"Svlékni si všechno oblečení." Řekl a usmál se.
Nezaváhal jsem a svlékl jsem si vše, co jsem měl. Bylo zvláštní stát před ním nahý, ale ani mi to nevadilo.
"Joshi je tvůj, ale buď na něj hodný by se jeho otec nelekl."
Řekl a kývl na nejspíš devatenáctiletého kluka u zdi. Ten se jen usmál a vydal se ke mně.
Obtočil mi ruce kolem pasu, olízl mi ucho a pak mně prudce otočil čelem.
Nic jsem neudělal nechal jsem ho ať dělá to co po něm pán chce nechával jsem tak otce trpět.
"Joshi už by to stačilo! Jsi k ničemu, neumíš ho ani vzrušit."
Jen jsem se pousmál.
"Vypadá to, že váš syn už to s někým dělal." Usmál se ten chlap na otce.
"Já mu nic neudělal." Začal se šíleně bránit a já už se neudržel a vyprsknul jsem smíchy.
"Báječné vypadá to, že víš co to je humor, alespoň se nebudeme nudit." Usmál se znovu na mne a já ztichnul.
"Tak pane Fuchiki kolik byste za vašeho syna chtěl?" Říkal to tak zvláštně, že to ani pojmenovat neumím.
"Já… já… kolik vy za něj dáte?" Zeptal se otec rozpačitě, ale já už zase hrál způsobného chlapce.
"No… je pěkný, poslušný a vypadá to, že i zábavný co takhle sto tisíc?" Zeptal se s pozvednutým obočím.
"To… to jako vážně?" Nevěřil tomu, že dostane tolik?
"Ano myslím to vážně, zdá se vám to snad málo?"
Málem jsem se znovu rozesmál, když jsem viděl, jak horlivě kroutí hlavou, ale naštěstí jsem se udržel.
"Dobře tedy" Luskl, jeden body gard donesl smlouvu a druhý peníze. Překvapilo mne, že mu zaplatí hotově.
Ale když si to může dovolit tak proč ne.
Otec to podepsal a už se natahoval po penězích… "Moment! Musí to podepsat i váš syn."
Řekl klidně a podal mi propisku.
Otec se celý třásl, jako kdyby dostal zásah elektrickým proudem.
S klidnou tváří jsem se podepsal.
Ten divný chlap se usmál a podal otci peníze.
"Tak se měj a až se bratr probere, pozdrav ho ode mě a vyřiď mu, že mu přeji hodně štěstí v životě."
Těmito slovy jsem se rozloučil a nasadil jsem kamenný výraz.
Kývl, otočil se a odešel.
Zaklaply se dveře. Otočil jsem se na toho chlapa.
"Takže já jsem Aku, pro tebe jsem pan Aku rozumíš." Kývl jsem.
"Já jsem takzvaný otrokář, vy jste zboží." Opět jsem kývl na souhlas
"Boháči sem zavítají a půjčí si zboží." Moc jsem to nechápal, ale i přesto jsem opět přikývl.
"Občas se stane, že někoho koupí, ale nevěř tomu.
Čas od času se konají takzvané předváděčky, jsou to ve své podstatě aukce otroků,
při které otroka předvedeme a prodáme za nejvyšší cenu."
Toho jsem se bál, hodně jsem se bál, že skončím v aukci.
"Teď tě tady hoši dovedou do vašeho pokoje a dají ti úbor, a pokud si chceš, co nejdřív zkusit být půjčeným zbožím procházej se často kolem zdí, pro vás jsou to zrcadla, ale pro okolí je to průhledné sklo."
Kývl jsem. Josh mě objal kolem ramen a táhl mě do "jejich" pokoje.
P.S.: Možná jsou tam chyby, těch si nevšímejte :)
Neplánovaná povídka 1. část
19. března 2012 v 3:13 | Trouba
|
Povídky
Dlouho jsem tu nic nedal, byl jsem pryč a nebyl tam internet
a tak vám sem dám kus neplánovaný povídky...
Aby jste měli co číst než se dokopu dopřepsat první díl Slibované povídky. Vlastně dvou...
Název této povídky je nic nevipovídající je to: ...
Tak tady jí máte :)
...
Sedím na parapetu a koukám z okna, pomalu po skle stékají kapky deště.
Každou chvíli se zablýskne a poté se ozve ohlušující hrom.
Sedím tu a vzpomínám.
Vzpomínám na ty chvíle, jak jsme si s bratrem hrávali.
Je mi do pláče. Vždy když prší, mám špatnou náladu, ale dnes je to ještě horší.
Bratr měl před dvěma týdny vážnou autonehodu.
Má šest polámaných žeber a silný otřes mozku, teď je v bezvědomí.
Doktor nás utěšuje, že to dopadne dobře. Ale, já slyšel, jak se o bratrovi baví sestřičky.
Říkaly, že to s ním nevypadá vůbec dobře. Prý je velká šance že to nepřežije.
Chodím za ním každý den, vidím, jak umírá a nic s tím nemohu dělat.
Jsem bezmocný. Bezmoc je to nejhorší co můžete zažít.
Rodiče ho tak moc ho milují, že pohled na něj nesnesou.
V den kdy se to stalo, se s ním ošklivě pohádali, kvůli jeho přítelkyni.
On se naštval a chtěl za ní jet i přes jejich protesty a vyboural se.
A teď to dávají za vinu jí a sobě.
Když ji v nemocnici viděli, začala na ni matka hystericky ječet, že jí zabila syna.
Otec vyjel po matce s tím, ať na ni neřve, že si za to můžou sami.
Bohužel jsem u té hádky byl.
A díky tomu, že jsem se do hádky nemíchal a mlčel, si matka myslí,
že je mi to ukradený.
"Ale mě to ale není jedno!!" Zařval jsem do ticha.
"Pojď sem a hned!" Zařval z obýváku můj otec.
Otráveně, se slzami v očích jsem se zvedl, otevřel posuvné dveře a nakoukl do obýváku.
"Co se děje, otče, matko?!" Otázal jsem se jako vždy slušně.
"S matkou jsme se rozhodli…
Náš jediný slušný syn umírá, aby přežil, musel by podstoupit velmi náročnou a drahou operaci.
Nemáme tolik peněz, a proto jsme se rozhodli, že…"
"Co jste se rozhodli?!… rozhodli jste se že?…" Byl jsem trochu hysterický, ale kdo by na mém místě nebyl
"Že tě prodáme." Dokončila předešlou otcovu řeč matka.
"Co…Cože?!"Vyjekl jsem zděšeně
"Slyšel jsi matku. Jdi si sbalit věci a zítra tě pojedeme prodat."
Zezačátku jsem si myslel, že si ze mě otec jen špatně střílí,
ale když mě ráno vzbudil, zjistil jsem, že to myslel vážně.
"Je to ještě daleko?" Zeptal jsem se sklesle po hodině cesty.
"Až tam budeme, dozvíš se to." Štěkla po mě matka.
Zajímalo by mě, co otec myslel včera tím, -náš jediný slušný syn- .
Ale to jsem neměl čas řešit, protože jsme zastavili.
"Vystup… pohni!" Vyštěkla matka, ale v očích měla slzy. Absolutně jsem ji nechápal.
"Pojď za mnou a chovej se slušně." Řekl vyrovnaně a přísně otec, otočil se a vyrazil.
Následoval jsem ho, nechtěl jsem si to dělat ještě horší, než to bylo.
Šli jsme ponurou zatuchlou chodbou. Trochu mě děsila.
Na konci chodby se otec zastavil a zaklepal na velké dubové dveře.
Po chvíli čekání a dusivého ticha, se dveře pomalu a s vrzáním začaly otvírat.
Vstoupili jsme do prostorné a luxusně zařízené kanceláře.
Za ohromným dubovým psacím stolem, uprostřed kanceláře seděl vysoký, starší muž
s dvěma body gardy na každé straně.
Když jsem se rozhlédl po pokoji, spatřil jsem u každé stěny tři chlapce.
Ve věkovém rozdílu od osmi do asi devatenácti let.
Moc toho na sobě neměli, předpokládal jsem, že skončím podobně jako oni.
Ta představa, že se stanu otrokem mne děsila.
Ale co, třeba se tu nebudu mít špatně. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe k tomu být optimistický.
Popravdě se mi to moc nedařilo.
Dílky nebudou moc douhé dám tu prozatím dva...
Představuji oblíbence - Merry
13. března 2012 v 0:47 | Trouba
|
SB
Takže... Rozhodl jsem se ž vám o každém mém oblíbeném odkazu povím něco víc...
Třeba vás zaujmou....
První o kom se zmíním je Merry...
Takže...
Jméno Blogera: Merry *neboli Majka*
... Je moje slovenská kamarádka... *Souhlasíš Merry?... pokud ne ozvi se...*
Název blogu: majka000
... Název jejího blogu je sice trochu otřepaný, ale obsah je naprosto originální...
Něco z blogu: Zrkadlo
Stojíš pred zrkadlom,
vnímaš čo je v ňom.
Si tam len ty sám,
aj tak máš pocit že ste dvaja....
Neveríš očiam,
čo hľadia na teba.
Neveríš ústam,
ktorým sa trasie spodná pera...
Neveríš lícam
s jamkami,
Neveríš brade
s chĺpkami....
Never zrkadlu. Aj tak klame
Nikdy neukáže to, čo je dokonalé.
Tak ver svojmu srdcu, je najkrajšie.
Len srdieško vidí najjasnejšie....
Toto je jedno její dílko...
Něco o blogu z mého pohleu:
... Napsala už více krásných básní... Tuším že i dva nebo tři texty písní...
Píše hodně o sobě a o jejich problémrch, citech, pocitech, myšlenkách, názorech....
a to dělá její blog tak zajímavý....
Je docela hodn otevřená ke svým čtenářům a za každý nový delší upřímný komentář,
je více než vděčná...
Pokud budete chtít ráda si s vámi popovídá...
Copak si tato blogerka poslechne? :
Na jejím blogu se mísí hodně hudby...
Ale tahle písnička *Která je zveřejněná na jejím blogu* podle mne vystihuje blog nejlépe...
Tak toto je první ochutnávka...
Pokud vás blog naší Merry zaujl neváhejte a prohlédně si jej na vlastní oči...
Stačí kliknout na "Název blogu"
Mám vás rád váš Trouba
Jsem tu nový...nerad vás poznávám. - Úvod
7. března 2012 v 16:33 | Trouba
|
Povídky
Autor: Oba majitelé tohoto blogu
Ilustrátor: U tohoto díla se zatím žádné ilustrace nenacházejí
Žánr: Shounen-ai, Yaoi, Ironie, Fantazy... Možná ještě něco, však vy si to někam zařadíte...
Počet stran: Zatím 8 rozměry stran: A4
Počet kapitol: neznámý...
Stručný osah: Povídka je příběh z pohledu hlavní postavy... O chlapci který byl skrátka jiný...
Za všech škol ho vyhodili a on už toho má dost,..Stane se víc uzavřeným...A přestupuje dál ze školy na školu...Je mu teprve šestnáct a přesto ž vystřídal okolo dvaceti škol...
Od malinka je prostě jiný... A tak si udělal kolem sebe zeď...nevšímá si okolí které si nevšímá jeho... Ale pokud o něj někdo projeví zájem... Je milý a ukecaný... mladý kluk...
Jen chtít...
Poznámka: (toto není obsah povídky ale spíše úvod do povídky...celá povídka je psána v Ich formě...)
To je takové schrnutí povídky, kterou se sem chystáme přepsat... Kupodivu je většina jejich částí psána ve školním vyučování...
Zatím se mějte... Vaši T.R.
Ve školní lavici můza sedáva a potichu mi našeptává stále novou inspiraci.
7. března 2012 v 15:47 | Trouba
|
Básničky
Ču lidičky...taky milujete škou jako já?...
No nevím....Ale mě zas tak nevadí...
Hodiny mě vždy k něčemu inspirují...
Ať už je to kresba obrázků, nebo psaní povíde, či snad básniček...
Občas i k napsání písničky...ale ty sem raději nedávám...
Nejvíc mě inspirují hodiy dějeisu...
Netuším čím to je...Ale ta učitelka je ta neskvělejší inspirace jakou si jen můžu přát....
Tady pro vás mám vě básničky...
Poznámka: Vznikly o dnešní hodině přírodopisu... Kamarádka m+la za ukol mi vždy říct slovo a já o něm psal básničku... Ale v zachovalém stavu bohužel skončily jen dvě... Jinak název básničky=zadané slovo =D
Lampa
Je tma ticho a pusto.
Je tu jak před bouří dusno.
Všichni by stratili naději,
kdyby světlo té jediné lampy neměli.
Mají v jeho věčnou záři víru.
Lampa stojí ve výklenku, jenž jí je jak na míru.
¨
Srdce každému poskočí,
když její zář spatří.
Je jako zář nebeská.
Je jako slunce jasná.
Je to lampa tohoto místa, která nezhasíná.
Pegas
Žíně tvoří jeho ocas,
kterým mouhy odhání.
Vlastní hřívu a srst lesknoucí se na slunci,
které na něj stále svítíí.
Je tak známý a tak krásný.
Je to král oblohy.
Křídla jeho bělostná.
Chtěl by každý kůň.
Jen děi znají jeho krásu.
Jen děti znají ten pocit.
Jaké je vyprávět pak rodičům,
že viděly pegase.
Když se tak zamyslím je to dlouho co jsem nebásnil....
Ale já za to memohu, to ta můza mě jen přemlouvá dělt něco jiného...
Rozcestník do rozcestníku....
Dyplomek pro Syuua
5. března 2012 v 0:16 | Trouba
|
Moje tvorba - fotografická (i úpravy fotek...a práce na pc grafická)
Milý Syuu tak jsem překonal svou lenost a vytvoil jsem dyplomek...
Snad splní tvá očekávání...:)
Syuuovi za jeho skvělý originální článek =D
Tvůj Trouba
Moje tvorba rozcestník
Když máme byt pro sebe =D
4. března 2012 v 1:04 | Trouba/Reizo
|
Moje tvorba - všechna ostatní...
Zdravíme...Tak jsme měli celý byt zhruba 5 hodin pro sebe...
Někteří by si oustili muziku a flákali se...
Ale my ne...My sme si pustili muziku a věnovali se rozšíření znalostí kresby...
Ale to až dvě poslední hodiny =D
Do té doby *Ano přiznávají se bez mučení* jsme se opravdu flákali...*Stejně jako jiní*
Ták tady vám dám dílko podle předlohy...Jsme s tím až příliš spokojení takže čekáme nějakou kritiku nebojte se....
Tak tady vám ukážem naši skvělou předlohu =D
Ano skutečně nám byla předohou barbína...=D
A tady ještě dvě její jiné fotky... Když už ji tu máme...Tak co s ní =DD Focení nás byví a tk jsme ji trochu zneužili =)
Dneska máme nějakou dobro náladu... pořád se usmíváme a všude píšem smajlíky...
Zatím se mějte vaši T.R.
Zde hledá